PP 2025

  Třetí víkend v srpnu patří již tradičně Pěkným prázdninám, třídennímu etapovému závodu pořádaným turnovským oddílem. Abychom se mohli účastnit, musíme se přihlásit. A přihlášení bývá na celém závodu to nejtěžší. Věhlas těchto závodů se „hvězd dotýká“ a všichni orienťáci už od února sledují, kdy je vypsán den přihlašování. Protože k tomu, by vše klaplo, máme několik málo vteřin, z důvodu CHKO bývá limit okolo 1300 závodníků, tedy něco, o čem se nám zatím jenom zdá, a to v těch nejlepších snech. Pro nás je to zatím hodně vzdálená realita. Často mě to vede k otázkám, proč se tak zásadně liší vstřícnost jednotlivých regionů CHKO. Nám se však přihlášení povedlo…
  Zázemí a shromaždiště bylo nedaleko Hrubé skály, ale jednotlivé etapy v okolních, spíše dalekých lesích. První etapa až 3 km daleko, v lesích u Borku, krásná krátká trať, jen tak na rozklusání, protože to drsný přišlo v sobotu. Sobotní klasika dala asi všem zabrat, dlouhé tratě a velké převýšení, to sebralo hodně sil. Pro mě převýšení až 400 metrů a celkově naběhaných téměř 10 km. Jenže ty terény za to stojí, mám ten Ráj moc ráda, takže vydržím i to klouzání ze svahů, když nelze mít hřeby. A start u Adamova lože je třešničkou na dortu. Po sobotní PP párty, která se letos konala v Lázních Sedmihorky, následovala poslední, nedělní etapa. Tam už se běhalo blízko s doběhem přímo na shromaždiště. To byla hodně rychlá etapa skoro bez převýšení, takže do 30 minut bylo po srandě. A pak skončila i letošní PP-čka.

O-ringen 2025, Jonkoping

  Tak už jsem tam také byla, ve Švédsku. V orienťácké komunitě, kdo nebyl v severských terénech jako by nebyl. A já tam byla letos poprvé….
  S myšlenkou vyrazit jako oddíl na nejslavnější a největší OB závody na světě přišel vloni na podzim Tom Novák. Rozhodil sítě, ale přihlásili se mu jen 4 lidi, sám pak musel svou cestu ze zdravotních důvodů zrušit a tak jsme zbyli opravdu jen 4. Kromě mě to byla ještě Lenka Johnová a oba Běloši – Kuba a Petr. Veškerou agendu se závody, ubytováním a zajištěním lístků na trajekt a přes mosty na sebe vzala Lenka, tedy popravdě nic jiného jí nezbylo a mě nezbývá doufat, že to dělala ráda.
  Vyrazili jsme v sobotu 21.7. 2025 od Lenky z Čermné a čekalo nás cca 1000 km cesty autem. Cestu Německem nám zkazily dvě věci, jednak pravděpodobně fotka na radaru za překročení rychlosti a jednak asi dvouhodinová epizoda mého zoufalství ze ztráty telefonu (asi po dvou hodinách jsem ho ale našla). K trajektu jsme dorazili s hodinovým předstihem asi ve 2 hodiny ráno, krátká cesta trajektem do Dánska a pak už přes mosty do Mallmö a pak dál na sever do Jönköpingu, města na břehu krásného jezera. Orientace ve městě byla velmi snadná, vše dobře značeno, takže najít centrum nebyl problém. A v centru jsem žasla poprvé, tolik místa a tolik lidí, a to zázemí – jídlo, mytí, pračky, centrum pro nákupy sportovních věcí s výraznou slevou…, to vše na břehu toho krásného jezera. Zakoupili jsme tréninkovou mapu a šli seznámit s terénem, pomalu a zvolna, přeci jenom jsme probděli téměř celou noc. A šlo to, tedy když šel člověk pomalu a vše si hlídal.
  Po tréninku se jedeme ubytovat, chvíli trvá, než zjistíme, že chatky u benzínky nedaleko dálnice je to místo, kde bydlíme, ale místo je to mimo výše uvedené moc pěkné, čisté, s veškerým zařízením včetně volně dostupné pračky, a hlavně na břehu jezera, takže tu dálnici i benzínku brzo prakticky nevnímáme. Navíc benzínka je místem, kde si mohou věčně hladoví dorostenci zakoupit něco k jídlu, když zásoby dojdou.
  Všechny etapy jsou mimo centrum, ale v rozumné dojezdové vzdálenosti od našeho ubytování. První dvě mají společné shromaždiště, stejně tak jako 4. a 5. etapa. Startovní časy máme nalosovány společně v rámci klubu, takže můžeme společně i vyrážet. V pondělí tedy vyrážíme na první etapu a já se divím podruhé. Vše šlape jako po drátkách, parkoviště prostorné, není problém zaparkovat, část lidí dojíždí z centra busem a těch je dostatečné množství, plocha shromaždiště také obrovská. V centru shromaždiště koridory pro jednotlivé doběhy (je 8 startů, každý má své jméno dle sponzora, a každý start má i svůj doběh), okolo dost místa pro stany, plocha pro závodníky, dostatek toalet, čtyři velké stany, kde si člověk může koupit jídlo, 6 míst, kde si může koupit kávu, a samozřejmě opět místo, kde je možné zakoupit sportovní vybavení ve slevě, což bohatě využívám. A pak sem viděla zázemí pro mytí, žádná cisterna se studenou vodou a lavory někde v koutku, obrovská, ohraničená plocha, rozdělená na dvě části (muži a ženy) a tam na každé straně asi 50 sprch, kde teče teplá voda, k dispozici je ekologický šampon (pořadatel zakazuje vlastní) a já se divila potřetí.
  Vlastní závody jsou rozděleny na klasickou trať (1.,4. a 5.etapa) a middle (2.a 3. etapa). Vybíhám na první klasiku, jdu opatrně, pomalu, ale už na první kontrole se trochu točím v hustníku, pak nacházím a pokračuji opatrně dál, hlídám si objekty – hlavně cesty (těch je celkem dost) a vrstevnicové útvary, těch je ještě víc. Jde to dobře, až do 6. kontroly, kde pročesávám na hřbítku hustník asi 20 minut než kontrolu najdu a pak to jde zase celkem dobře. Už v první etapě mi dává vítězka více jak 40 minut, ach jo, mojí omluvou může být, že vítězkou je Simone Niggli, ještě v nedávné době nejlepší orienťačka. Etapu od etapy se zlepšuji, přesto se v páté etapě do hendikepu nevejdu. A právě ta pátá etapa je mou nejlepší, startujeme po 15-ti vteřinách, soupeřky dobíhám, míjím, běží mi to dobře, nijak zásadně nehledám a dobíhám moc spokojená. Samozřejmě, že mi Seveřanky nadělí spousty minut, ale ve srovnání s první etapou je výrazně méně. Jsem trochu zklamná, že nedodržím předsevzetí využívat azimut, ale s obrovskou mapou v igelitovém obalu to jde hodně špatně.
  Ale nejsou to jen závody, čemu se věnujeme. Téměř po každé etapě jdeme na výlet po okolí a o volném dni vyrážíme do Store Mosse, velké přírodní ptačí rezervaci a místa, kde se kdysi těžila rašelina. Okruh je dlouhý 13 km, včetně vyhlídek na věžích, stíháme vše obejít těsně před slejvákem. Druhým nejzajímavějším místem je Taberg, městečko pojmenované po kopci, kde se těžil magnetit. Krásný okruh se zmrzlinou na vrcholu, jen bez prohlídky štol, té švédštině zase tolik nerozumíme. Jen tu buzolu jsme si zapomněli vzít, abychom vyzkoušeli vliv magnetové hory. Ale vzali si jiní po nás a ti nám vše potvrdili, opravdu se střelka odchyluje…Více jsme nestihli, bohužel. Bělochy asi trochu mrzí, že jsme nestihli muzeum Husquarny, ale času bylo málo (navíc já s Lenkou jsme preferovali výlety do přírody, než do muzea motorových pil a jiného zboží této značky).
  A po páté etapě se opět skládáme do auta a vyrážíme zpět, čeká nás dlouhá cesta domů. V hlavě už zraje plán se do Švédska brzo vrátit ( a nejen mě, že Tome?)

Veteraniáda 2025 Bělečko

  Poslední víkend v červnu patřil letošní Veteraniádě. Mlaďáci již měli odběhnuto své Mistrovství na krátké trati týden předem, tak byla řada na nás zkušených. Letošním organizátorem byl hradecký klub Slavia Hradec Králové. Mistrovství republiky pro jednotlivé tratě veteránů je na rozdíl od Mistrovství pro elitu, juniory a dorost pouze v jednom víkendu, takže je to celkem náročné. Nicméně tento formát byl pravděpodobně letos naposledy, alespoň lze soudit podle toho, co bylo na závodech řečeno. Na závody se vydala nepočetná skupina, vlastně kromě mě a Synkových na všechny závody ještě Jára Hradecký (přeci jen to má blízko ze svého aktuálního bydliště) a Petr Bílý, na sprint s krátkou tratí pak přijeli Tom s Pavlou.
  Sprintové závody proběhly v Třebechovicích pod Orebem, místě dosud nezmapovaném. Trať náročná nebyla ani mapově, ani fyzicky. Jediným zádrhelem mohly být přechody frekventovanější silnice a přeběh místní říčky. Zvládli jsme to všichni, dokonce do deště, a byli jsme celkem spokojení. Já s Tondou a Petrou jsme pak vyrazili do Hradce Králové, kde jsme měli zajištěno bydlení. Vše probíhalo v klidu, ale pak nastal večer s ním i problémy a starosti. Petra nemohla vyndat čočku z oka, tak jsme „operovali“ já s Tondou, jeden držel otevřené oko, druhý lovil čočku, ale nic. Takže nás situace donutila navštívit Fakultní nemocnici HK. Tam ještě noční OB v areálu, protože oční ambulance není na Emergency. Vyšetření ukázalo, že čočka již v oku není a že je rohovka pěkně poškrábaná. Pak ještě najít lékárnu a zpátky na ubytování taxíkem. Do postele jsme se dostali až po jedné hodině.
  Sobotní závod – klasika, již proběhl na Bělečku. Hradecké lesy by se pro nás mohly zdát lehké, cesty do kříže, žádné skály, žádné kopce. Ale není tomu tak, mě osobně pěkně vytrestala kontrola č. 4, kupka v lokalitě plné terénních útvarů, no nedá se nic dělat. Naštěstí ostatní byli výrazně šikovnější a hlavně rychlejší. Nedělní krátká trať byla v podobném terénu a stejně jako v sobota v pěkném vedru. Hlavně nedělní cesta na start a z cíle na slunci byla hodně vyčerpávající. Nedělní terén byl více „zavřený“, jak to nazval pořadatel, spousta hustníků, rýh a vodotečí, tedy opět pro nás něco jiného, než známe.

ŽB: Subtropický víkend ve Slavkovském lese

  Už při plánování cesty do západočeského Krásna mi bylo jasné, že koupaliště Pískoviště v těsném sousedství shromaždiště přijde vhod a bude během víkendu v obležení. Delší cesta z parkoviště pak způsobila, že touha po koupeli se dostavila ještě před závodem, nicméně bylo třeba si ji teprve zasloužit. A tak jsme se vydali do lesa natěšení na náročnou béčkovou klasiku. Stavitel nás nechal pořádně rozběhnout, aby nás v závěru poslal do technické hustníkové pasáže, což ve spojení s únavou nadělalo řadě závodníků problémy, mě nevyjímaje. Trochu vyšší laťku stavitel nastavil nejen dospělým, ale i nejmenším dětem, které se v lese trápily často i více než hodinu. Celkově byl ale závod IMHO moc hezký a nebýt zdravotní indispozice, těšil bych se moc na nedělní middle. Takhle jsem se těšil jen středně, tzn. hořejšek by šel, ale spodek moc nechtěl.
  Middle si budu pamatovat zejména podle toho, že jsme do šesté kontroly na necelém kilometru nastoupali 150m, abychom pak kolmo k vrstevnicím seběhli zase o něco dolu, kde se odehrál zbytek závodu. Na trati bylo ale i dost postupů obtížných na realizaci a jak napovídá livelox, daly se udělat i docela zásadní chyby. I tak ale závod, zejména po sobotní klasice a vzhledem k panujícímu počasí, prověřil hlavně fyzickou připravenost. Do Pískoviště tak tentokrát vlezli i ti, kteří v sobotu vydrželi s koupelí až na ubytko. Celkově tedy za mě pěkné závody na pěkném místě.

Mistrovství oblasti na klasické trati, Albrechtice u Frýdlantu

  Víkend 7.6 - 8.6 patřil posledním závodům jarní části Ještědského žebříčku. Tyto závody pro naši oblast připravili pořadatelé z Loko Liberec se zázemím v Albrechticích u Frýdlantu. Albrechtice jsou takovou větrnou hůrkou, celý víkend tady nejen intenzivně foukalo, ale i hodně pršelo. Pršelo prakticky celý víkend, jen část startovního pole měla to štěstí, že neběžela v dešti. Na shromaždišti bylo naštěstí dost místa pro stany, kdo neměl, byl smutný a zmrzlý.
  V sobotu se začínalo přeborem oblasti na klasice a bylo to skvělé. Krásná, drsná jizerskohorská příroda, déšť, vítr a zima. Přihlášeno více jak 620 závodníků, ale do lesa vyrazilo o stovku méně, asi je něco odradilo. Od nás bylo přihlášeno 18 borců, a všichni do lesa vyrazili. Je třeba vyzvednout výkon Aničky Šťastné, poprvé na závodech ve své kategorii a hned takový tvrdý závod, ale nevzdala se a dokončila.
  Neděle nebyla o nic lepší, trval déšť, vítr i zima, taková, že někteří zimou závod nedokončili, jinak by zmrzli mezi balvany.

Dopoledne s orientačním během pro ZŠ K. H. Máchy Doksy

  V pátek 6.6. 2025 byl pro první stupeň ZŠ dnem orientačního běhu. Připravili jsme pro děti ukázku našeho krásného sportu. Sportu, který má v Doksech již velmi dlouhou tradici. Tom připravil mapu, kdy základem nám byla mapa ze sprintových štafet Mistrovsví světa, které se v Doksech běželo v létě roku 2021. Tonda pak připravil tratě, zvlášť pro děti menší a pak pro ty starší. Zázemí jsme měli se svolením pana Hozáka (Kultura Doksy) u zámku, připravili nám stan, který se zpočátku hodil, protože první dvě hodiny občas krápalo, a připravili nám několik setů lavic a stolů.
  My jsme se všichni sešli v půl osmé ráno, rychle jsme roznesli všechny kontroly, připravili zázemí ve stanu a přichystali si drobné, sladké odměny pro děti. A pak to začalo… První děti přišly v 8.00, to byly druháci, a pak postupně každou vyučovací hodinu přišel další ročník. Druzí byli prvňáci, pak třeťáci, páťáci a nakonec čtvrťáci. Nejdříve jsme se jako klub krátce představili a pak jsme si děti rozdělili do menších skupin, vysvětlili jim základy mapy a jak mapu zorientovat správně. V tom nám pomohla poloha školy, která byla na sever od naší základny, takže nikdo neměl (alespoň na začátku) problém otočit mapu na sever, všichni věděli odkud přišli. Následně jsme rozdali dětem do dvojic čipy, vysvětlili, jak se s nimi zachází, a nakonec postupně děti vypouštěli po dvojicích do parku zámku, kde měli svou trať. Borci našeho klubu běželi samostatně, stejně tak někteří odvážní ze čtvrtých a pátých tříd. Během čekání na jeden z ročníků se parkem procházela skupina dětí s batohy, byly to děti z Pardubic, kteří se vracely ze školy v přírodě zpět a šly přes zámek cestou na vlak. Z této skupiny se oddělili tři borci a se svolením svých učitelek si naši trať zaběhli také. Nebyli to však začátečníci, ale zkušení běžci z Lokomotivy Pardubice. Potěšilo nás, že nám naši práci moc chválili.
  Akci, která měla konec v půl jedné, jsme zakončili obědem a krátkým zhodnocení. Všichni jsme z toho měli moc dobrý pocit a podle zpětné vazby ze školy se akce líbila jak dětem tak paním učitelkám.

Vlčice, žebříček B Čechy

  Víkend 24.5.-25.5 2025 byl víkendem žebříčků B, běželo se jednak na Moravě a jednak v Čechách. My vyrazili na ten český do podkrkonoší. Centrum závodů bylo u obce Vlčice a závody pořádal klub z Vrchlabí. Původně téměř jen dospělou skupinu borců našeho oddílu doplnilo i několik dětí, vlastně kromě kluků Kmínků s námi vyrazili čtyři děti – Kuba Stránský, Daniel Dvořák, Tonda Šťastný a Amálka Krausová. Tentokrát jsme vyjeli až v sobotu ráno, nebylo to daleko, jen dvě hodiny cesty, tu jen komplikovalo několik semaforů, hlavně okolo Jičína a Nové Paky, ale obchvaty dopravou přetížených měst jsou potřeba, rezervu jsme měli naštěstí dostatečnou.
  Příjezd na shromaždiště nebyl vůbec jednoduchý, prudký kopec a koleje, nicméně nic s čím by si Tonda a jeho kára neporadili. Naštěstí platila suchá varianta, tedy dalo se parkovat na louce pod shromaždištěm. V klidu jsme postavili stan a začali se chystat. Zalepit popisky, vysvětlit dětem piktogramy (celou zimu to v tělocvičně trénujeme a pořád nic…), dát si kávu před během a vyrazit. Sobotní middle měl start téměř na shromaždišti, přesto někteří naši nepozorní borci přišli na start pozdě, ach jo. Trať těžká nebyla, mapově téměř vůbec, jen terén odpovídal podhorskému, ty kopce jsou prostě prudké. Trochu můžeme polemizovat nad průběžností, dle pořadatelů byl les průběžný dobře, já si to místy moc nemyslela, a podrápaná předloktí od bukových náletů jsou mi svědkem. Vrátili jsme se všichni, i nejmladší Štěpán, který neohroženě běžel kategorii H10 – sám, bez fáborků. Nedělní long začal náročnou cestou na start, posledních cca 200 metrů do extrémního kopce ke skalnímu hradu Břecštejn. Ti pozornější poznali, že je v těsné blízkosti chalupy prvního prezidenta České republiky, pana Václava Havla. I nedělní závod nám dal zabrat, obzvláště, když se člověk držel pravidla, když nevíš kudy, jdi rovně. Toho jsem se držela u postupu na druhou kontrolu a dost jsem si mákla, ale i obíhačka byla do kopce. Žebříček B je trochu vyšší liga, na což nebyli někteří naši borci úplně připraveni, buď měli za závod několikrát „infarkt“, nebo si v lese trochu pobyli.
  Zázemí shromaždiště kromě Ifči Lošťákové a její kafeterie víceméně zajišťoval klub Vrchlabí, a zvládali ro na jedničku. Něco, co bychom rádi i my, ale bohužel nás tolik není.

Sprintový dvojboj – Jablonec

  Svátek, nesvátek, běhat se musí. A tak jsme ve čtvrtek 8. května ráno vyvěsili vlajky a místo oslav osvobození, které beztak bylo osvobozením jen tak napůl, jsme vyrazili do jabloneckého Mšena sprintovat. Nebylo úplně nejtepleji, ale na sluníčku to celkem šlo. Dopoledne byl na programu sprint na mapě Arbesovka se startem přímo ze shromka. Trať nemohu moc hodnotit, protože ze zdravotních důvodů jsem se rozhodl dopoledne šetřit síly a dal si jen P, ale ostatní tvrdili, že to byla poměrně atletika. Zřejmě daň za snahu uspořádat dva závody z jednoho místa, což z organizačních důvodů chápu, ale sportovní hledisko mírně trpí.

  Odpoledne na mapě Mozartovka to bylo dle mého subjektivního hodnocení mnohem hravější a líbilo se mi hlavně dvojí zapojení parčíku, což sprint vhodně nabouralo a vynucovalo zvýšenou pozornost a „změnu rytmu“. A to je také to, co mi dvakrát nejde a proto jsem dopadl tak, jak jsem dopadl. Jiní borci a jiné borky z DOK se s tím ale popaslovali lépe a tak závod přinesl i z naší strany zajímavé výsledky.

Velikonoční soustředění Kytlice

  Ve dnech 17.4. – 20.4. 2025 proběhlo Velikonoční soustředění dětské skupiny v Kytlicích. Najít ubytování v místech, kde je mapa a kde je volno k ubytování byl na začátku oříšek, a to i přesto, že jsme začali toto soustředění organizovat již před Vánoci. Nakonec jsme našli areál v Kytlicích, v penzionu U skály. Tam bylo vše – ubytování i mapa, jen ten les trochu chyběl, kůrovec a vichřice dali lesu hodně zabrat a strom aby člověk skoro pohledal, tedy ten stojící a živý strom, protože soušek či polomů byla spousta.
  S dětmi jsme se sešli již ve čtvrtek odpoledne, to bylo ještě slunce a teplo. Děti se nejprve ubytovaly a pak hojně využily místní polštářovou trampolínu. Jak jsem zaznamenala, i zde se dá hrát na honěnou. Po setmění proběhl první trénink, již tradičně to byl trénink noční. Pro malé jen v areálu, pro větší i v lese. Šlo to dobře, až na jednu velkou lapálii, vyděsili jsme Lucku, a to jsme opravdu nechtěli. Nenapadlo nás zdůraznit, že pokud je kontrola u chatky, znamená to, že je u chatky a ne v chatce, jak se Lucka mylně domnívala. No a host chatky prostě nebyl rád, když mu s čelovkou rozrazila dveře. To se pak lekli oba a oba pěkně zaječeli, jen Lucce to trvalo trochu déle. Ale noc a spánek vše odnesl a ráno se probudila již svěží a bez slz.
  Velký pátek byl deštivý, do rána pršelo, chvíli víc, chvíli méně, ale stále. Správný orienťák se ale nelekne a běží, takže i my jsme vyrazili ne tréninky. Dopoledne byly okruhy a odpoledne měli ti starší scorelauf na vrstevnicovce a ti mladší postavenou spíše klasickou trať než middle. I tento trénink byl okořeněn, tentokrát byl kořením Vojta, protože jsme se reálně báli, že se nám ztratil. Byl viděn nedalo cíle, byl viděn jak odbíhá od kontroly, ale pak ho dlouho nikdo neviděl. Promrzlý Petr Stránský v cíli čekal a čekal, ale Vojta nikde. Ještě dříve, než jsme se vydali na záchrannou akci, se Vojta naštěstí objevil, vodítkem mu byla blízká trať, o které věděl, že nám vede nad chatkami.
  Sobotní den byl již bez deště, ale zatím bez slunce. Ranní trénink byl nazvaný miništafetky. Na pasece s potoky, polomy a bažinami nám na kamenech Tonda postavil kontroly. Byly rozlosovány dvojice a každý ze dvojice běžel 2 okruhy. Hlavně pro ty nejmenší to bylo hodně náročné, mapově i terénem, takže to víceméně vůbec nezvládli, ale nesmutnili, bojovali, jak to šlo. Tréninku předcházely kromě večerního losování dvojic i sázky na vítěze, ale nikdo ze sázejících se netrefil. Vyhrál Vojta s Honzou Svobodou, pro všechny nečekaný, ale rozhodně zasloužený, vítěz. Po absolvování tréninku jsme se shodli na názvu tréninku - Brutus štafetky. Po časném obědě byl výlet, všichni vyrazili na nedalekou Jedlovou, krásná cesta a krásné výhledy. Večer byl zakončen tréninkem v areálu, což byly nám již známá slova. Z kontrol s písmeny měly děti sestavovat slova, vyhrál ten, kdo měl slov nejvíc a to byl Vojta.
  Neděle již byla slunečná a teplá, postupně schlo vše mokré, co bylo schováno v chatkách. Děti čekal poslední trénink - týmová hra. Rozděleni do dvou družstvech nejprve hledali písmena na kontrolách, postupně, každý zvlášť, z přinesených písmen museli sestavit slovo a pak obdrželi mapu a každý ještě oběhl svůj okruh. Velitelky obou týmů – Anička a Amálka si vše organizovalz. Byl to tým B, pod vedením Amálky, kdo sestavil požadované slovo, ale nakonec vyhrál tým A, pod vedením Aničky. Únava již byla na všech borcích dost znát a někteří výrazně protestovali, když se měli ještě rozběhnout, ale nakonec dokončili všichni.
  Po obědě ještě vyhlášení, předání cen a pak zpátky k rodičům a domů. Ceny pro nás opět zajistila Dana Stránská, moc jí za vše děkujeme.
  Již nyní plánujeme soustředění podzimní, nejspíše říjnové.

Jarní sezona v plném proudu

  S březnem začíná orienťákům sezóna a i my jsme se pomalu vrátili z tělocvičny do lesa a to nejen v tréninku, ale i na závodech. Tradičním „votvírákem“ jsou Jarní skály v Českém ráji a pak to jde ráz na ráz.
  Jarní skály letos nebyly, jak bývá zvykem u Kosti, ale v nedaleké Kamenici. Počáteční komplikace při parkování, které byly způsobeny předchozím deštěm a podmáčenou loukou, vyrovnal krásný závod. Terén už za ty roky není úplně neznámý, ale některým, jako já, připadá ten les stále nový. Tady nebyla účast členů tak velká, nicméně závodníků bylo více jak tisíc.
  Následoval první závod Ještědského žebříčku a tím byla klasická trať v Dubici. Závod pořádala Jiskra Nový Bor a dala prostor mladým orienťákům se spolupodílet. Tratě postavila 18-ti letá Barča Lamačová a dle závodníků našeho klubu se jí to povedlo. Počasí, ač byl ještě březen, přálo, slunce, teplo, pohoda a 31 běžců klubu. Výsledky přinesly několik beden, což hlavně těm začínajícím a věčně si nevěřících udělalo hodně radosti.
  Pak následoval mrazivý a hlavně větrný závod u Tisé, který pořádal teplický klub. Terény nové, neokoukané, v místech vojenského tréninkového prostoru chemiků z Liberce. A jak jsem psala, je to hlavně vítr a zima, co si člověk pamatuje. I zde se podíleli na stavbě mladí orienťáci, takže je třeba jim některé „mouchy“ odpustit. Hlavně dětské tratě byly hodně lehké a výrazně kratší, než jsou směrné časy, ale to se časem naučí. I tady byla bedna pro našeho borce.
  Vrcholem první části jarního žebříčku bylo (kromě námi pořádaného závodu) Mistrovství oblasti ve sprintu, které se běželo v Ústí nad Labem. Tam vyrazili kromě trenérů naší sprintoví specialisté a nadšenci – Kuba Stránský a Amálka Krausová. Těm se dařilo, ale trenérům, kromě Petry, moc ne. Největší zklamání je DISK pro trenéra Tondu, tak pěkně to měl rozběhnuté, na třetí místo, ale nepozornost vedla k tomu, že vynechal K17, ach jo. A to těm svěřencům říkáme pořád dokola, aby se soustředili...

Příští zpráva bude o žebříčkových závodech, které jsme pořádali my.

Lednový BorCup za námi

V neděli 26.1.2025 pořádal náš klub měřený trénink v rámci cyklu BorCupu. Datum jsme si vybrali sami, ale bohužel jsme nedávali pozor na ORIS, a náš trénink se křížil se sprintovým závodem v pražské ZOO. To jsme zjistili celkem pozdě, takže jsme datum neměnili, abychom organizátorům BorCupu nedělali zmatek. Nicméně i přes toto se účastnilo celkem dost běžců a běžkyň. BorCup, jako zimní tréninková liga, bývá specifická svými podmínkami, nejen klimatickými, ale i mapovými. Stavitel si připraví pro běžce různě těžké překážky, aby co nejvíce zpestřil každou trať. My jsme naše tratě umístili do západního konce mapy, kterou jsme měli připravenu na loňské Sandstones, a která nebyla z důvodu změny shromaždiště vůbec použita. První překážkou byly pro běžce naše rokle, to je samo o sobě těžký terén, stačí málo a člověk se ztratí ani neví jak. Hledání se pak bývá hodně těžké. Takže jsme se rozhodli do mapy nezasahovat, ponechali jsme ji v celém rozsahu a nic nechybělo. Ponechali jsme si i pro BorCup typický scorelauf. Běžci měli 70 minut na to posbírat v roklích a okolí všechny kontroly, což bylo nereálné stihnout. My jsme to běžcům ztížili tím, že kromě limitu museli ještě dodržet pořadí. Měli sbírat nejprve pouze sudé (anebo liché) kontroly a poté ty druhé. Každá kontrola měla bodovou hodnotu, největší měla ta nejvýše uložená. Za nedodržení limitu se pak body odčítaly. Pro děti od DH10 do DH14 byla připravena trať s pevným pořadím kontrol. Tam se vydaly naše oddílové děti, většina sama, ti nejmenší stínování některým z dospělých. Přihlášeno bylo téměř 60 borců, ale chřipková epidemie startovní pole výrazně oslabila. Ale i tak jsme spokojeni a dle ohlasů v cíli byli spokojeni i běžci. Jen je škoda, že BorCup ztrácí na své prestiži a počty zájemců si zaběhat i v zimě výrazně klesají. Nyní je před námi závod Ještědského žebříčku, který připravujeme na duben letošního roku, tak snad vše klapne a hvězdy (a město Doksy) nám budou nakloněny.