Krušno v Krušných horách

  Prodloužený listopadový víkend patřil dospělým z klubu. Proběhlo, také již tradiční, rozlučkové soustředění. Loučíme se nejen se sezonou, ale i víceméně navzájem, protože s většinou se pak uvidíme až v následující jarní sezoně. A protože Jizerské hory známe, tak jsem se rozhodla pro lokaci v Krušných horách. Vedlo mě k tomu i to, že u Telnice máme mapu, tedy Kuba Bílý má mapu, a Kuba je člen klubu, takže by to mohlo být jednodušší. A bylo. Kuba zařídil vše, od zapůjčení map od Ústeckého klubu a kraje, připravil precizně tréninky, nechal vytisknout mapy v tiskárně, a nakonec i většinu svých tréninků roznesl. A my se vezli. Ale popořádku.
  S ohledem na mapu byla lokace ubytování jasná – Telnice. Tam jsem s pomocí Kuby našla ubytování na Chatě u vleku. Pro mě, a hlavně Miloše to bylo velké vzpomínání na naše lyžařské závodění v mládí. Chata s příznivou cenou s velmi vstřícnými majiteli, kteří se starali o naše pohodlí – teplo a jídlo. Ubytování bylo hodně, ale hodně velké retro, od našeho mládí se moc nezměnilo, ale vše to vyvažovala již zmíněná velká vstřícnost majitelů včetně prakticky domácí stravy. Topilo se jen v hospodě, kde jsme trávili veškerý volný čas, a pak na pokojích. Ale začalo se topit asi až v pátek a první noc to bylo trochu znát, ale pak se chata vytopila a vše bylo v pohodě. Páteční večer byl ve znamení jen příjezdů, přeci jen je většina z nás pracujících. A pak měl Kuba jasně daný plán. Malou nevýhodou byla nutnost dojíždění na tréninky, ale nejdále to trvalo tak 15-20 minut, takže snesitelné. Páteční večer plynul v příjemné atmosféře, kterou jsme si zpestřili vědomostní soutěží od Marcela. Na týmy rozděleni jsme odpovídali na různé otázky. A tam si nás „namazal na chleba“ náš téměř profesionální televizní soutěžící Dan. Jeho zejména sportovní znalosti jsou neuvěřitelné.
  První trénink v sobotu dopoledne – mapa Smolárny u Tisé. V plánu jsou shluky a přeběhy. Ráno pořádná snídaně, pak vyráží Kuba s Marcelem roznášet, dostáváme instrukce, kde se potkáme. Naštěstí zde byl v nedávné době žebříček JEO, takže nebloudíme. A už první den nám hory ukazují, proč se jmenují Krušné. Zima a mlha, že se člověku moc nechce, ale trénink je trénink, a tak vyrážíme. Někdo ze zdravotních důvodů pěšky kratší variantu, někdo vybíhá na celou trať. Cílem je doběhnout ke shluku kontrol a tam je libovolně posbírat a zase přeběhnout jinam, celkem 5 shluků a trasa téměř 7 km. Protože víme s Kačkou, že jsme poslední z běžících, rozhodujeme se posbírat poslední shluk kontrol, s dobrou vírou úspory času. Před tím ovšem informujeme stavitele, že tak činíme, ale nikdo nám telefon nezvedá, takže Dan, když vybíhá na sběr, tak se pak vrací poněkud otrávený. Po dopoledním tréninku vynikající lehký oběd a čeká nás odpolední trénink na Oprámu. A ten opravdu nemám ráda (a nejen já), je to v podstatě taková skládka. Ale zase to je velmi tvarově pestré a těžké na mapování. Kuba opět vyráží s pomocí na roznos kontrol a pak přicházíme my. Trénink nazvaný O-bingo. Na mapě 16 kontrol, v ruce kartička s něco jako vyplněnou křížovkou s čísly a popisky kontrol a úkolem bylo pospojovat 4 kontroly v jakékoliv ose. Jediným háčkem bylo to, že jsme nevěděli, jaké čísla kontrol v terénu najdeme. V časovém limitu bylo cílem takto vyplnit co nejvíce kartiček. Velkou výhodu měli ti, kteří si pamatovali čísla již proběhlých kontrol, pak měli vyplňování kartičky výrazně jednodušší. Večerní noční trénink jsme přesunuli na neděli, přeci jenom v neděli byl v plánu přes den jen jeden trénink. Takže večer opět volná zábava a opět s vědomostní soutěží, a opět vítězný Dan.
  V neděli po dohodě měníme trochu plán a na dopoledne se chystáme opět na Oprám na plánovaný middle/řetízek. Tam začínám tuto mapu trochu chápat a odpouštím jí. Běží se a mapuje se dobře, možná trochu pomáhá ten sobotní trénink. Po nedělním obědě nás opouští první účastníci zájezdu a my se chystáme na odpolední výlet do Tisé, který plynuje přejde na noční trénink. Nabízím se jako roznašeč, takže vyfasuji batůžek, kontroly a mapu. Nasedáme do aut a míříme k Tisé, Kuba zná místo, kde se dá parkovat a kudy se dostaneme co nejdříve do skal. Chvíli jdu se skupinou, jásáme nad krásou skal, ač je všude mlha, přesto skály vidíme téměř v celé své kráse. Opouštím skupinu a jdu na roznos nočního tréninku. Přidává se ke mně Petra, což hodně ocením hlavně v lese. Jenže nejprve musíme překonat skalní město v Tisé, pak najít místo startu, a nakonec to nejdůležitější – roznést kontroly a pokud možno správně. A to se úplně nepovede. Smrákání, mlha a vysoké kapradí vede k tomu, že dvě kontroly nejsou tam, kde by měly být. Jenže to nebude ten největší problém večera, jak brzo zjistíme. Vracíme se z lesa na start, tam se skupinou vyčkáme na setmění a postupně vyrážíme. Nejprve skupina chodících s dětmi, tj. Petra, Lenka, Adélka a Daniel, všichni vybaveni mapou a čelovkou, někteří i busolou. A počasí nám opět dává zabrat. Hustá mlha výrazně snižuje viditelnost s čelovkou, což v hustém lese s kapradím moc odvahy nepřidá. Vyrážím mezi posledními, ale znalost umístění kontrol mi v té husté mlze hodně pomáhá, takže se záhy dostávám do čela, a to mi ale vůbec nedělá dobře. Dokonce na kontrolu 8 zaváhám, ta odstupující cesta prostě vidět nebyla. Ale kontroly mají odrazky, a to všichni v té mlze oceníme. Běžím a nevím, co se děje u ostatních v lese. Při návratu do cíle vidím zděšenou Petru s Lenkou, Daniel se najednou odpojil od skupiny a v mžiku byl fuč, daleko na dohled, daleko na doslech. Tak vyrážíme všichni zpátky do lesa, voláme, hledáme, přemýšlíme, kam by se mohl vydat, patřil mezi ty, kteří neměli busolu. Okraj mapy je nebezpečně blízko a s tím je blízko i státní hranice. My chodíme po lese, Marcel jezdí vozem po lese, Tonda se vydává do okolních vesnic – Tisé, Rajce a i Petrovic. A nikdo Daniela nenachází, hledáme hodinu, hledáme 90 minut, nic. Pak se Martin rozhodl již zavolat na Policii. Jenže nám situaci opět komplikuje německá síť a dovolává se na nejbližší německou policii. V ten okamžik se nám ozývá druhá část skupiny, která měla jiný program přes den a která je již na chatě, že volala Policie ČR, jestli nám někdo neschází. Všichni bulíme radostí a dojetím, že to dobře dopadlo, Daniel se našel. Zachoval klid a šel za zvukem psa a pak i za světlem a dorazil do Petrovic odkud pak zavolal na Policii. V tom stresu zapomněl telefon na Lenku nebo Martina, ale PČR zná každý. Večer plyne v živé diskusi na téma, co jsme zažili, posílení frťanem Jagermaistera.
  Pondělní dopoledne byla v plánu naše účast na teplickém Sametovém přeboru. Ten organizoval zase Kuba, takže zase vše naplánováno, vytištěno, vyřízeno. Já s Tondou vyrážíme na roznos kontrol a vůbec se nechce. Výrazně se ochladilo a sněží, ale povinnost je povinnost, takže se po snídaní bez kávy hned zvedáme a jdeme do lesa. Je to výzva, Kubova mapa Kamenolomy je opravdu těžká, trefit ten správný kámen je pro nás velká výzva. Vracíme se zmrzlí k místu startu, mlčky přecházím trapné komentáře jednoho teplického běžce (trapnej byl, je a pravděpodobně bude dál) a jedeme se na chatu na chvilku zahřát a dát si kávu, kterou jsme ráno nestihli. Závod končí, přišlo 120 běžců, paráda, máme radost, i z toho, že naše kontroly byly správně. Jen celou smetánku slízne místo Kuby někdo jiný….
  Po dalším skvělém obědě ještě káva na chatě a pak balení a to loučení. Jen doufám, že ne na dlouho, že se potkáme na tradičním Vánočním výběhu.

Závěrečný závod OŽ

  Na neděli 2. listopadu připravil oddíl VLI krátkou trať na mapě Hoher Berg na okraji Liberce. Vzhledem k souběžně probíhajícímu nedalekému MČR v HROBu byla naše výprava střízlivější (myšleno samozřejmě početně), nicméně i tak poměrně úspěšná. Ale to bych předbíhal, pěkně popořádku. Od večera vytrvale pršelo, což i s ohledem na informace v pokynech napovídalo, že situace s příjezdem a parkováním nebude zrovna růžová. Parkovalo se v okolí kde se dalo, a po příchodu na shromko jsme objevili jen jedno velké bahniště. V dešti se ale pobyt na shromku omezil na nutné minimum, nehledě na to, že ani vzdálenosti P-C-S (parkoviště->centrum->start) k nějakému rozjímání a korzování neposkytovaly moc příležitostí. Cesta na start navíc zahrnovala poměrně znatelné převýšení směrem nahoru, což ale na druhou stranu slibovalo, že závod bude převážně dolů. Cestu do kopce bylo možné využít k pečlivému nastudování popisů, ale ono zpravidla nebylo co studovat, tak vzácně jednotvárné popisy jsem za svou orientační kariéru ještě neviděl - kámen, kámen, kámen, kámen.... No posuďte sami - viz foto. Jak už to tak bývá, někomu se nalézat ty správné kameny dařilo více a někomu méně. Někteří si závod pro zpestření vylepšili třeba sekerou už na startu, někteří cestou na start zahodili v lese popisovník, asi aby jim nepřekážel při běhu a mohli hledat kontroly důsledně jen podle mapy zcela nezatíženi čísly kontrol. Ten, kdo si odpustil podobná dramata, měl šanci na pěkné umístění a výsledková listina budiž důkazem.
  Tak sbohem oblastní žebříčku, v příštím roce na viděnou.

Reportáž psaná z HROBu

  Jako každý rok první víkend v listopadu, tak i letos se konalo Mistrovství republiky v horském orientačním běhu – HROB. A jako téměř tradičně jsme vyrazili i my, nadšení veteráni. Letos by byla velká škoda se neúčastnit, když centrum bylo takřka za rohem, na Malé Skále, a pořádajícím klubem byl Turnov.
  Prvním krokem bylo zajištění ubytování, a to se nám podařilo skvěle, zázemí v hotelu Kavka na Malé Skále bylo fajn, to jsme ocenili hlavně po doběhu první etapy a následně při startu té druhé. Někteří nedočkavci přijeli už v pátek večer, my vytížení pak až v sobotu ráno. Počasí slibovalo krásný den, tedy jen v sobotu, neděle vypadala v předpovědích hodně deštivě. To jsme doufali, že se to změní, vítr a mraky že změní směr a bude pokračovat krásný, barevný podzimní den. Chyba!!
  Sobotní ráno bylo v údolí Jizery velmi chladné, ale nad kopci už bylo slunce. Nezbytná prezentace a podpis souhlasu s účastní a pak už pomalu na start, moc časových rezerv jsme neměli. Prví etapa měla start na parkovišti u silnice, tam kde je lávka. Jako první startovala naše kategorie, tedy moje a Tondy, my jsme běželi v kategorii HD 40, po nás pak vyrazila Petra s Káťou Riby v D40, a nakonec dvě dvojice v kategorii P10, to je Lenka a Martin Dvořákovi (a pes) a pak Kačka s Markem. Po písknutí startu je nejdůležitější krátká rozprava nad mapou a vytvoření plánu. Prví část trati je volné pořadí kontrol a poté následuje již obvyklá trať s pevným pořadím. První etapa se běhala směrem na Kopaninu a daleké vsi za ní a vedle ní a zcela očekávaně byly volné kontroly rozházené na obou stranách údolí vedle Pantheonu. Chvíli přemýšlíme, tedy Tonda přemýšlí, já jsem jen do počtu, jednak nechci přemýšlet a jednak na to nevidím, brýle jsem jako zbytnou zátěž (když mám Tondu) nechala v tašce. Vymyšleno a vybíháme, běžíme tu krátkou chvilku, než se začne kopec prudce zvedat směrem k Sněhovu. Tak ostrou chůzí k první kontrole, ta je v údolí potoka, míjíme jí schovanou za větvemi, takže malá ztráta, ale nakonec razíme a běžíme dál, pak už to jde. Klesáme a zase prudce stoupáme na Pantheon a pak zase zpátky dolů. Razíme desátou kontrolu a začíná nám pevné pořadí. Jedenáctou kontrolou je občerstvovačka, kde jinde může být než na Kopanině, naštěstí nás čeká nahoře odměna ve formě chleba se sádlem, což hlavně Tonda v této fázi trati hodně ocení. Svačíme a plánujeme, čeká nás hodně daleký běh přes dvě údolí až k Huntířovu, pak zpět na Kopaninu a finále bude v Drábovně. Už první pohled nám říkal, že to tam nebude jednoduché, není to nikdy, ani na klasické OB mapě, natož na této s měřítkem 1:30 000. A tak běžíme a běžíme a běžíme, někdy to jde dobře, někdy, hlavně do kopců, to nejde, někdy kontrolu nacházíme bez obtíží, někdy nám to chvíli trvá. Soupeře kolem nás vidíme chvíli před námi, chvíli za námi, a pak už vůbec. Při druhé návštěvě Kopaniny doplňujeme znova energii, máme štěstí, stále je co jíst. Takže i já ocením chleba se sádlem a sušenky. Pak nastává Tondova krize, přichází bolestivé křeče, zpomalíme, dáme energy gel, a pomalu pokračujeme, co svaly dovolí. Začíná se zatahovat, ale neprší, nicméně se výrazně změnilo světlo, a to není úplně příjemné zejména čeká-li nás Drábovna. Jestli jsem mohla občas s Tondou nad tratí diskutovat, tak v Drábovně vůbec, to se bez brýlí prostě nedá. Takže první, druhá kontrola jde, pak tápeme. Potkáváme ale Kačku s Markem, sdělují, že 137 je na Drábovně, takže chytáme červenou a běžíme tam a zpět, míjíme spoustu hledajících, tak jim předáváme stejnou informaci, kterou jsme dostali my. Poté ještě jedna nad Záborčím a nakonec prudké klesání dolů k Jizeře a cíl. Po téměř 5 hodinách a 30 kilometrech jsme zpátky. Všichni z P10 také, takže čekáme na holky. Pomalu se stmívá, a přesto se z lesa vrací ještě spousta, evidentně hodně unavených, štafet. A vrací se i holky…

  Nedělní ráno je unavené, prší, jsme rozlámaní a hodně hledáme motivaci vyrazit na druhou etapu. Naší výhodou je start u hotelu, takže do poslední chvíle v suchu a teple, oknem sledujeme ty, kteří vybíhají před námi. Všichni z hromadných startů a pak ti, co nám utekli o více jak 54 minut. A pak, téměř na konec startovního pole vybíhám já a Tonda. A zase vzhůru do Drábovny. Poučení včerejškem neváháme a tuto část zvládáme velmi dobře. Pak přeběh hlavní silnice, další dvě kontroly nad Jizerou a prudký bahnitý seběh k mostu. Neudržela jsem čistý zadek, na posledních 15 metrech padám a sedám si přímo do zadkem do bahna. Z údolí Jizery zase dlouho nahoru, za zříceninu Zbirohu. Kontrolu dlouho nehledáme, máme štěstí, opět vidíme soupeře, kteří startovali 11minut před námi a těm prozatím utíkáme. Přes Michovku a Koberovy na občerstvovačku. Tam leje jako z konve, takže se nezdržujeme a letíme dál, pod Chloudov. Tam se rozhodujeme běžet na další kontrolou spodem, podél trati, kdy nás cesta vede téměř do Železného Brodu. To nebyla dle liveloxu nejrychlejší varianta, ale mapově velmi jednoduchá. Otáčíme se zpět k Malé Skále a těsně před poslední kontrolou nás předbíhají ti, které jsme doběhli, no nenaděláš… Promáčení a unavení po 3,5 hodinách v cíli. Za druhou etapu čtvrtí, paráda, ale celkově jsme klesli až na 7. místo. Přesto hodnotím velmi kladně, i přes tu neskutečnou únavu. Opravdu se zdá, že náročnost je od roku větší a větší. A má to tak být???

Halloweenský noční trénink s odměnou

  Poslední říjnový čtvrtek patřil po změně času nočnímu tréninku. A protože to bylo koncem října, nazvali jsme ho Halloweenským. Tonda pro nás všechny připravil dvě tratě různé obtížnosti. Pro mladší byla jednodušší, po cestách, pro ty starší pak trochu těžší, s kontrolami v lese, mimo cesty. Na trať se vydalo 13 dvojic – kombinace zkušenějšího a méně zkušeného. Někteří běžci a běžkyně byly vyzdobeny maskou či zombie make-upem, až se člověk lekl. Dvojice běžely spolu, chvílemi se rozdělily, aby každý našel svou kontrolu, a pak se pak setkaly na společné kontrole. Běhali jsme v nám notoricky známém terénu, ale noční les je jiný, vnímáme ho jinak, a tak se stalo, že někteří se v lese chvíli ztratili. Ale jen na chvíli, houfy bludiček pohybujících se lesem záhy těm ztraceným pomohly, aby se zase našly. Odměnou pak byly všem krásně zdobené halloweenské perníčky od Lenky Johnové. Po těch se jen zaprášilo.
  Noční trénink si všichni užili, bylo krásné podzimní počasí, bez deště, na trénink nám dohlížela Tondou Šťastným vydlabaná obrovská dýně s orienťáckou tématikou. Příští noční bude ten čertovský. Naše tréninky se přesunou, kromě těch pondělních běžeckých, do tělocvičny, kde budeme do konce března.

Podzimní soustředění OK Doksy

  Třetí víkend v říjnu jsme vyrazili na již prakticky tradiční podzimní soustředění. Tentokrát jsme si vybrali lokalitu mezi Děčínským Sněžníkem a Tisou, v malé obci v údolí mezi skalami – v Ostrově u Tisé. Místo, kde dávají lišky dobrou noc a kde není vůbec žádný signál. Chata Lučina, kde jsme byli, je téměř na hranici s Německem, končí tu asfalt a dál už vede jen lesní cesta. Vybaveni mapami z borského oddílu OK Bor jsme začali soustředění plánovat, tedy Tonda začal, už v září. Pronajatou jsme měli celou chalupu, takže nás nikdo nerušil a my také nikoho nerušili. To byla ta příznivá zpráva, ta méně příznivá byla, že ubytování je bez jídla, že to si musíme vést ve vlastní režii. Ale máme obětavého a šikovného tatínka Petra Stránského, který se přípravy jídla ujal. Nejprve vymyslel jídelníček, pak nakoupil suroviny a vybaven vlastními kastroly přijel na Lučinu. Sraz jsme měli v pátek večer a krátce po příjezdu byl první zahřívací trénink. Z času, kdy se konal vyplývá, že byl noční. Takže sami, s čelovkami, ale jen okolo chalupy. Sobota byla tréninkově náročnější, Tonda měl připraveny tři fáze tréninku. První dopolední fáze byla zaměřena na správné čtení popisků a mapy, kdo nebyl pozorný, udělal chybu a byl diskvalifikován. Po obědě to byla krátká trať mezi skalami, a že jich bylo. Nejmenší vyrazili do lesa stínováni staršími, ale téměř to nebyla potřeba, zvládli vše v naprostém klidu a pohodě. Ti větší a největší pak vyrazili do skal sami, některým to trvalo déle, ale vrátili se všichni a se všemi kontrolami. Posledním tréninkem byl noční, tentokrát ale mimo zahradu, v lese a ve vsi. Vybaveni čelovkami se všichni vydali téměř neohroženě na svou trať a všichni se vrátili. PO večeři nás čekalo ještě vyhlašování. Díky Daně Stránské a Romanovi Bláhovi jsme měli pro děti spoustu krásných cen. V neděli pak byly naplánovány štafety. Nám trenérům dalo trochu zabrat roznášení kontrol, ale vše jsme do příchodu dětí stihli a štafety mohly začít. Již v sobotu večer byly vylosovány dvojice – zkušenější a méně zkušený a ti pak spolu tvořili jeden tým. Celkem bylo 9 týmů. První na trať vyráželi ti méně zkušení, předali více zkušeným, a to se třikrát opakovalo. Atmosféra byla téměř jako na celostátních štafetových závodech pěkně vypjatá. Po tréninku ještě oběd, vyhlášení štafet a pak zpátky domů.
  Na podzim nás čeká ještě noční Halloween trénink (bez strašidel) a pak ještě Mikulášský s odměnou, jinak se přemístíme, kromě pondělních běžeckých tréninků, na čas do tělocvičny.

Dva závody oblastního žebříčku na Děčínsku

  Po „reprezentační přestávce“ v podobě MČR štafet a družstev pokračovaly o tomto víkendu oblastní soutěže a Ještědský žebříček přichystal krátkou trať a klasiku v Bynovci na Děčínsku. Oba závody notně prověřily fyzičku, někdy až příliš, o čemž svědčí i vítězné časy. V sobotu se běžela krátká trať na mapě Sonnentor, závodní prostor zahrnoval rovinaté pasáže a velké údolí s pískovcovými okraji. Také tentokrát jsme se do výsledkové listiny poměrně viditelně prosadili, někdy ale závody přináší i zklamání, když například Matyáš až do předsběrky vedl svou kategorii H10F a na předsběrce vyrobil chybu, která ho poslala na zadní pozice. V této kategorii jsme ale měli dva borce, alespoň jedna placka z toho nakonec byla. A protože se zahanbit nenechali ani veteráni, několik pomyslných medailí zacinkalo.
  V neděli jsme na změnu disciplíny zareagovali změnou sestavy :-), na klasiku přijely některé čerstvé síly. Co se však nezměnilo, byl charakter závodního prostoru a fyzická náročnost, a tak jsem čekajíc v cílovém prostoru sledoval a fotil samé vyšťavené závodníky a nezřídka krvavé šrámy od nástrah místního terénu. Také v neděli se zrodila cenná umístění, hlavně si ale všichni pořádně zaběhali, pokufrovali a vůbec užili si typický podzimní závodní den… teda „Kromě mě!“ :-). A co bude dnes k večeři? Přece brambory, přivezli jsme jich plný pytel, jak je vidět z následujícího přehledu výsledků:

MČR štafet a klubů Výšice

  První říjnový víkend již tradičně patří Mistrovství republiky štafet a následně pak i klubů. Letos tyto závody pořádala Tretra Praha a klub z Písku ve Výšicích na Písecku. Problémy se zorganizováním závodů nemáme jen my, ale bohužel i jiné kluby, Tretru a Písek nevyjímaje, protože v průběhu příprav byli nuceni změnit lokaci shromaždiště. A to 3 měsíce před závodem opravdu nikdo nechce. Že nejsme v místě žádoucí pocítili někteří z nás již při příjezdu na parkoviště. Z důvodu úzké silnice upravil pořadatel příjezd tak, že se jedním směrem přijíždělo a druhým vyjíždělo. Chtěl se vyvarovat kolizím na trati. Všichni přijíždějící toto dodrželi, včetně nás. My přijížděli dle pokynů, pomalu a v klidu, najednou proti nám velké bílé SUV, které nemá ani trochu snahy se na té úzké silnici s námi srovnat. Marcel nevydržel a okýnkem se řidiče ptá, proč nejde alespoň trochu ke kraji, že my jsme již v příkopě. Nerudný, žlučovitý chlap velmi hlasitě odvětí, že je mu to u pr… a že zde nejsme žádoucí. To nás (téměř všechny) rozzlobilo a vykolejilo. Jenže jeho cesta nebyla náhodná, jezdil na té cestě sem a tam a cíleně blokoval všechna auta až to skončilo přivolanou Policií ČR. Prostě na blbce narazíš všude.
  Z našeho oddílu tentokrát vyrazila jen malá skupinka veteránů. Nedohoda či nepochopení s Mery jako hlavní trenérkou dětí Ještědské oblasti vedlo k tomu, že žádné z našich dětí s námi nejelo. Ale i tak nás bylo 11, tedy vlastně 12, jen Matouš spal s rodinou jinde. V sobotu se v závodě utkaly tři štafety, mužská elita, naše dámská veteránská a dívčí MIX, který si bohužel žádné body v roce z různých důvodů nevyběhl. V pánské elitě běžel Kuba Bílý, Matouš a Thomas. Pro Thomase to byla premiéra na štafetách a poradil si, medaile to nebyla, ale poslední také nebyli. Veteránskou dámskou štafetu jsme měli již tradiční ve složení i soupisce. Konkurence tentokrát byla výrazně vyšší než na Poháru štafet, takže z toho ani zde medaile nebyla, ale krásné 11. místo. Poslední štafetou byl dívčí MIX a to bylo maso…, na startu 150 štafet a v lese celkem plno.
  Závody začínaly ve 13.00, na ubytování v Orlíku nad Vltavou jsme tedy přijeli dost pozdě, takže na nic nezbyl čas, ani na koupání a otužování v přehradě, ani na procházku vsí a prohlídku zámku alespoň zvenku. Byl čas akorát na večeři, posezení v hospodě s rozebráním taktiky na nedělní Mistrovství klubů a samozřejmě i zhodnocení výsledků právě ukončených voleb do Poslanecké sněmovny.
  V neděli časně na shromaždiště, tentokrát v klidu, asi trvalý déšť naštvané spoluobčany odradil. 7 borců v elitní kategorii DH21 a 5 borců ve veteránské kategorii DH225 bylo připraveno se o umístěn porvat. Hned první úseky na to vlítly se vší silou, kterou měly, bohužel byla výrazně slabší než síla ostatních. Veterán Tonda rozbíhal elitu a první mužský úsek kategorie DH225 jsem rozbíhala já. Obě družstva tedy v naprostém klid a pohodě letěla závodem a stoupala výsledkovou listinou vzhůru. Eliťáci nakonec zabrzdili na 46. příčce a veteráni pak na příčce 55., u obou kategorií z téměř 100 družstev, takže jsme byli všichni spokojeni. Nikdo to neodnesl na zdraví, celý den venku a v dešti, nikdo neměl zranění a všichni se vrátili v pořádku. Jedinou nepříjemnou věcí je, že to byl letos poslední republikový závod, ještě nás čeká pár ještědských a HROB a pak zase dlouho nic…

Sluncem zalitá klasika u Krásné Studánky

  Po zamračeném týdnu se na víkend počasí opět rozjasnilo a my si tak mohli užít plné doušky jizerskohorského podzimního sluníčka. Jelikož jsem na delší dobu vyřazen ze závodního provozu, zúčastnil jsem se jen jako zanícený divák a tiše jsem záviděl všem, které jsem míjel při jejich cestě na start. Zprávy z lesa tak mám jen zprostředkované, ale co jsem slyšel, tratě se líbily a při pohledu na výsledky navíc musím konstatovat, že našemu klubu se v závodě poměrně dařilo, což se na kladném hodnocení jistě také odráží. Zlí jazykové by mohli namítat, že se na úspěších podepsala celkově nižší účast a tím nižší konkurence, ale historie se neptá a dobrý výkon je prostě dobrý výkon, ať už je soupeřů kolik chce. Zejména bych pak vypíchl výsledky našich nadějí v kategorii H10F a D10F. Pozadu ale nezůstala ani naše adolescentní a dospělá část týmu, ostatně posuďte sami z výsledků. Ze své role diváka navíc nesmím opomenout pochválit také výkon sehrané dvojice baristů z Pickup_kafe. Drobnou kaňkou tak bylo pouze předlouhé čekání na vyhlášení výsledků, ale nakonec to (i díky využití času na nákupy v Liberci) snesitelně uteklo.

Úspěch na Českém poháru štafet

  O víkendu 20.9.-21.9.2025 proběhlo další kolo Českého poháru štafet, tentokrát u nás na severu, na Prosečském hřebenu u Jablonce nad Nisou. Kombinované závody spolupořádal oddíl Turnova, který organizoval sprint, a pak Tatran Jablonec, který měl na starosti štafetové závody.

  S dětmi jsme tedy nejprve vyrazili do Kláštera Hradiště, kde byl sprint. Zázemí na místním koupališti, které z dálky příliš vábně nevypadalo, spíše připomínalo rybníček Brčálník, ale z blízka bylo patrné, že je voda čistá a zelenou barvu dodávají řasy na dně. A to se moc hodilo, hlavně po závodě. Když doběhli elitní kategorie, tak jsme na svou trať vyrazili my ostatní. Musím říct, že Klášter Hradiště není pro mě úplně ideální sprintový terén. Závody probíhaly v relativně prudkém svahu, který musela naše kategorie dvakrát vyběhnout. Kopce mám ráda, ale ne ve sprintu. A pak ty schody, úzké, klikaté, místy mokré a kluzké… Kdybych uměla ve sprintu číst rychle mapu, tak bych asi odhalila lepší postupy, hlavně na kontrolu 12, kde byly v cestě umělé překážky (šváby), bránící přímému postupu. Ale tak už to na sprintech chodí, musíš rychle běžet, a ještě nezavařit mozek a číst rychle mapu. Ale po závodě se moc hodilo to koupaliště, ač druhá polovina září, bylo tak horko, že jsem moc ocenila možnost se zchladit, a třeba i trochu zregenerovat před odpoledními štafetami. Po závodě rychlý přesun do Lukášova u Jablonce.

  Zázemí štafet bylo u Lukášova, části Jablonec nad Nisou, na louce, odkud byl krásný výhled na obě města – Liberec i Jablonec. Po přesunu rychle postavit stan, doplnit zásoby energie, dát si kávu a už se pomalu chystat. OK Doksy vypravili 5 štafet, dámskou i pánskou elitu, veteránské ženy D105, jednu žákovskou H14 a jeden MIX. Pak běžely některé naše děti ještě za Ještědskou oblast. Na posilněnou toho bylo dost, námi oblíbený Vegit-point opět nezklamal, a vlastně ani kafeterie Ifči Lošťákové. Posilněni vyrážíme do lesa. Tratě nejsou v sobotu nijak dlouhé, ale o to víc jsou náročné. Západní část Prosečského hřebenu je nejen typický jizerskohorský terén se spoustou skalek, kamenů a vysokého borůvčí, ale je to také místo, kde nedávno proběhla důkladná prořezávka hustníků a to se pak nedá. Všude samé klacky a klády, nemůžeš jít natož běžet. Já běžela první úsek, to je hodně o hlavě a klidu. Už první kontrola v hustníku mi dala pěkně zabrat. Pak jsem se zkoncentrovala a chvíli to šlo, ale pak přišla kontrola 7 a bylo to, hledání a hledání. Naštěstí soupeřky na tom byly dost podobně. Předávala jsem 5., v blízkosti soupeřek. Diskvalifikace jedné ze štafet před námi a výkon holek po mě vedly k tomu, že z toho byla bedna, tedy 3. místo celkově a 2. místo v rámci Přeboru Ještědské oblasti. Nedělní štafety pak byly na východní části hřebenu, a tam to už bylo lepší, tedy alespoň za mě. Jen pro první vlnu bylo náročné do pasu vysoké, zatím neprošlapané kapradí. I tady byly kontroly, které daly pěkně zabrat nám všem, hlavně ty první a druhé náběhové, ale pak už to zase šlo. Předávám čtvrtá, tentokrát žádný DSQ soupeřek, a pro nás vynikající 5. místo. Celý víkend proběhl v klidu, za krásného počasí babího léta, jen kdyby…, ale to je život.

OK Doksy na Bezdězském půlmaratonu

  „To nejde neběžet, když je to v našem lese“ mi řekla dcera, když se dozvěděla, že se bude u Doks pořádat Bezdězský půlmaraton. A tak jsme se přihlásili. Nejprve my dvě a pak jsme rozhodili sítě i v klubu a pár členů se přidalo. I s rodiči dětí nás bylo 10. My všichni jsme obětovali jeden závod podzimního žebříčku, abychom si mohli zaběhnout u nás v lesích a vůbec jsme nelitovali.

  Pořadatel si vybral a oslovil areál Termit, kde bylo zázemí závodů a kde probíhaly dětské tratě. Dostatek míst k parkování, blízkost parkoviště, zázemí toalet a sprch, možnost se najíst…., to všechno bylo velkým plusem závodu. Dalším plusem závodu bylo počasí. Ideálně zvolený termín sliboval, že by neměla být vedra (a nebyla), naopak bylo příjemné podzimní klima s teplotou lehce nad 20 stupňů, bez deště. A třetím, nejvýznamnějším plusem byla trať. Tak bylo to do kopce, to se jinak nedá, ale ty výhledy. Hrad bylo možno vidět ze dvou stran a neméně krásný byl výhled z Rufuskovy vyhlídky nad Královým stolcem. Někteří závodníci neodolali a fotili, co se dalo. Celá trať se běžela lesem, téměř celá po lesních, písčitých cestách, což někdy bralo hodně sil. Zpočátku rovinka, pak pozvolné stoupání, a nakonec prudký výšvih do vesnice Bezděz. Tam bylo první občerstvení a tam se trať dělila. Ti, kteří běželi tu kratší variantu, se zde otočili a vraceli se zpět dolů po červené, a ti, kteří běželi celý půlmaraton, běželi po modré dolů z kopce. Pak se z modré oddělili, běželi okolo Slatinných vrchů, nakonec doběhli k pískovně, odtud po atletickém Žlutém okruhu, kolem Královského kamene, pak dolů k ke Králově stolci, a nakonec přes pár smyček zpátky k Termitu. Hlavně ty poslední smyčka a houpání okolo Žlutého okruhu už hodně bolelo. Ale stálo to utrpení v cíli za to. Nám všem z klubu se závod moc líbil, rádi bychom se sem vrátili a doufáme, že se k do Doks vrátí i ostatní závodníci a že jich bude příště třeba i o trochu víc, a že si tento závod vybuduje takový věhlas, jaký má podobně laděný Hruboskalský půlmaraton.

Závodní víkend: Bezdězský půlmaraton a klasika na „Valše“

V sobotu 13. září se někteří naši závodníci vydali reprezentovat klub na akci Bezdězský půlmaraton. Ten sice není disciplínou orientačního běhu, ale protože je běh jeho podstatnou součástí, rozhodli jsme se zúčastnit i této akce.
  Hlavním bodem víkendu byl ale především závod orientačního běhu na klasické trati, který pro nás připravil oddíl Stadion Nový Bor. Shromaždiště bylo umístěno na louce mezi obcemi Kunratice u Cvikova a Jablonné v Podještědí. Běželo se na mapě Valcha v měřítku 1:10 000 a někteří z nás byli u toho.
  Počasí nám přálo už při příjezdu a vydrželo po celou dobu závodu, takže se nám do lesa šlo s velkou chutí. Víkend pro některé zpestřilo také soustředění Ještědské oblasti mládeže ve Sloupu v Čechách, kterého se účastnili i naši běžci – Amálka, Hanka, Kuba a Dan. Pro ně tak závod posloužil i jako kvalitní trénink.
  Na shromaždišti jsme se nejdříve společně pustili do rozboru piktogramů jednotlivých kategorií. Jako trenérka dětí jsem připomínala to nejdůležitější: „Hlavně na jedničku s rozvahou, klidnou hlavou a správně si zorientovat mapu.“ To se lehce řekne – hůře provede, cha cha.
  Do závodu jsem šla s tím, že přesně tuhle radu sama dodržím. Jenže hned po startu mě z koncentrace vyvedla závodnice, která už se vracela směrem do cíle, ale vůbec nevěděla, kde se na mapě nachází. A tak jsem po pár metrech z ničeho nic skončila úplně jinde, než jsem měla – prostě klasická ukázka toho, jak rychle dokáže člověk v lese ztratit pozornost, ach jo.
  Les působil na mapě na první pohled průběžně a díky husté síti cest i přehledně, ale realita byla jiná – mimo cesty nás často brzdil podrost, který běh značně ztěžoval. Někdy se tedy vyplatilo i obíhat. Přesto mě závod, i přes první zaváhání, moc bavil. Až do kontroly č. 7 šlo všechno skvěle, tam nás ale v nepřehledném terénu hledalo kontrolu více závodnic a já zde ztratila nejvíce času. Škoda, protože zbytek tratě se běžel doslova „sám“.
  Přesto můžeme být s výkony našich závodníků spokojeni. Ládíkovi patří velká pochvala za to, že svůj úkol – posbírat všechny kontroly a nevracet se z lesa předčasně – splnil na jedničku. Bohužel se nevyhnuly chyby ani jiným. Hanka si omylem vzala špatnou mapu a zjistila to až po deseti minutách běhu. A nesmíme zapomenout také pogratulovat Ondrovi Kmínkovi, který si ve své kategorii doběhl pro skvělé 2. místo!

Z trenérského pohledu si ale cením, že se děti i dospělí s tratěmi poprali statečně, nevzdávali se a dokázali se poučit i z chyb. Protože právě tyhle zkušenosti – někdy úsměvné, jindy trochu mrzuté – nás všechny posouvají dál.

Žebříček B, Přelovice

  První zářijový víkend patřil republikovým žebříčkům. My s klubem jsme vyrazili na žebříček B do Přelovic, který pořádal oddíl Lokomotivy Pardubice. Pro nás to jsou úplně jiné lesy a terény, o tom svědčily i údaje o parametrech tratí, kdy bylo minimální převýšení u všech kategorií, ale výrazně delší tratě, než jsme u nás na severu zvyklí. Dalo se tedy předpokládat, že to bude pěkný dostih a to doslova.
  Vyrazili jsme v sobotu dopoledne a v klidu přijeli na shromaždiště okolo jedenácté, dost času na předzávodní přípravu (kromě kávy). Všechny děti měly start blízko, tak to bylo bez stresu. Těm, kteří přijeli poprvé na takto velké závody, jsme vše v klidu vysvětlili a pak je vyslali do lesa, a zvládli to, vrátili se. Je třeba pochválit hlavně Adélku Dvořákovou, poprvé sama a bez fáborků, stejně tak šikovná byla i Hanka, i ona byla poprvé v lese na závodech. O co se méně dařilo dětem, o to více se dařilo trenérce Petře, hlavně v sobotu. Po sobotní klasice jsme vyrazili na ubytování, pro naší velkou skupinu a psa jsme měli zajištěno ubytování ve srubech na Seči, krásné prostorné ubytování a koupání ještě k tomu. A koupali jsme se skoro všichni. Večer objednaný řízek a pak analýza tratí na pokoji, jak to má být. Čekal nás nedělní middle. Terén prakticky stejný, rovina, spousta rýh a moře ostružin.

Archiv aktualit

Jaro a léto 2025
Podzim a zima 2024
Jaro a léto 2024
Podzim a zima 2023
Jaro a léto 2023
Podzim a zima 2022
Jaro a léto 2022